Josef J. Fučík

(pou­ži­to se sou­hla­sem z WWW Bradlec­ké Lho­ty)Ve čtvr­tek 10. pro­sin­ce 1859 se naro­dil Anto­ní­nu Fučí­ko­vi a jeho dru­hé ženě Anně chla­pec, kte­rý dostal jmé­no Josef. Sta­lo se tak v malé cha­loup­ce v Dole­ní Lomni­ci, v Palac­ké­ho uli­ci čp. 58. (Rod­ný domek)

Roku 1865 začal cho­dit malý Josef do ško­ly. Škol­ní rok byl zkrá­cen kvů­li vál­ce s Prus­kem. I u Fučí­ků scho­vá­va­li a zahra­bá­va­li peři­ny, šat­stvo a dal­ší cen­né věci před prů­jez­dem prus­ké armá­dy Lomni­cí. J. Fučík poz­dě­ji vzpo­mí­ná, že při bitvě u Jičí­na byl na hoře Tábor. V násle­du­jí­cím roce před Váno­ce­mi zemře­la teh­dy tře­ťáčko­vi Jose­fo­vi jeho mamin­ka, kte­rá ho od malič­ka uči­la píli a trpě­li­vos­ti při prá­ci. Tyto vlast­nos­ti mu zůsta­ly vště­pe­ny na celý život. Jed­no­ho dne roku 1868 zaví­tal do lomnic­ké ško­ly císař­ský rada a poslal Fučí­ka do páté tří­dy. Josef tak “pře­sko­čil” díky svým výbor­ným stu­dij­ním výsled­kům jed­nu tří­du. Roku 1870 začal pla­tit nový škol­ní zákon o osmi­le­té škol­ní docház­ce a děti naro­ze­né roku 1859 byly prv­ní, kte­rých se týkal. V říj­nu 1871 postou­pil Fučík do I. roč­ní­ku měš­ťan­ské ško­ly. Tou dobou dostal od sou­se­da –hos­tin­ské­ho Maš­ka – sta­rý lido­vý kalen­dář s popi­sem his­to­rie Lomni­ce a mno­ha dal­ší­mi pří­běhy ze sta­rých časů své­ho rod­né­ho města. Snad i ten pod­ní­til jeho zájem o regi­o­nál­ní his­to­rii. Jako žák II. tří­dy “měš­ťan­ky” sesta­vil kní­žeč­ku o Lomni­ci a zmi­ňu­je se zde i o ostat­ních obcích okre­su. Nakres­lil do ní i jed­nu ze svých prv­ních mapek. O rok poz­dě­ji začal mezi svý­mi spo­lu­žá­ky šířit svůj ruč­ně psa­ný časo­pis nazva­ný “Hvězda”. Roku 1874 slo­žil Fučík zkoušku a byl při­jat na Uči­tel­ský ústav v Jičí­ně. K při­jí­ma­cí­mu říze­ní ho teh­dy dopro­vá­zel Vít Sla­vík, maji­tel bar­vír­ny a lomnic­ký písmák. Na Uči­tel­ském ústa­vu Fučík, přes­to­že se mu nedo­stá­va­lo peněz, s obli­bou navště­vo­val diva­del­ní před­sta­ve­ní koču­jí­cích spo­leč­nos­tí.

 

O prázd­ni­nách roku 1876 zemřel Fučí­ko­vi i jeho otec a poruč­ní­kem mu byl sta­no­ven prá­vě Vít Sla­vík, v jehož knihov­ně mla­dý Josef čas­to a rád stu­do­val a kte­rý chlap­ce pod­po­ro­val ve stu­di­ích po všech strán­kách. Od té doby se k němu cho­val jako k vlast­ní­mu syno­vi. Fučík stu­do­val vel­mi pil­ně a zís­kal i sti­pen­di­um. Stu­dia na Uči­tel­ském ústa­vu úspěš­ně zavr­šil matu­ri­tou roku 1878 (foto­gra­fie z toho­to obdo­bí) a stal se zatím­ním uči­te­lem v Nové Vsi.

 O rok poz­dě­ji se na čas stá­vá správ­cem ško­ly v Boř­ko­vě a roku 1880 se vra­cí do Nové Vsi. Zde učil pod řídí­cím uči­te­lem V. Obe­šlem, kte­rý se mu stal v kan­tor­ské pro­fe­si v mno­hém vzo­rem. Tou dobou začí­ná pub­li­ko­vat v tis­ku i his­to­ric­ké pří­spěv­ky. Čte­ná­ři jičín­ské­ho “Kra­ko­no­še” se moh­li na jeho strán­kách setkat r. 1881 s Fučí­ko­vý­mi člán­ky “Bradlec” a “Kum­burk”, r. 1882 “Tábor”, r. 1883 “Koz­lov a Hrád­ka”, “Koš­ťá­lov”, a “Živo­to­pis Jana Vávry Lomnic­ké­ho” a r. 1884 to byl pří­spě­vek “Trosky”. Řada jeho člán­ků vychá­ze­la i v časo­pi­se “Jičín­ský obzor”.

 V Nové Vsi se Fučík sezná­mil s dce­rou rol­ní­ka Fran­tiš­ka Mize­ry Ele­o­no­rou, kte­rou si vzal roku 1882 za man­žel­ku. Téhož roku vyko­ná­vá i zkoušku uči­tel­ské způ­so­bi­los­ti a výraz­ně vstu­pu­je i do živo­ta v obci. Zaklá­dá v Nové Vsi “Čte­nář­sko-diva­del­ní spo­lek” a “Sbor dob­ro­vol­ných hasi­čů”. V roce 1885 se zvi­di­tel­ňu­je v rám­ci okre­su svou před­náš­kou na uči­tel­ské kon­fe­ren­ci v Semi­lech “O prvo­po­čá­teč­ním vyu­čo­vá­ní země­pi­su na ško­lách obec­ných”. Tuto prá­ci pře­tisk­ly i teh­dej­ší “Uči­tel­ské novi­ny”. Fučík však při­spí­vá i do dal­ších uči­tel­ských časo­pi­sů, jako jsou “Posel z Bud­če” nebo “Čes­ká ško­la”. Roku 1886 se stal čle­nem výbo­ru uči­tel­ské jed­no­ty “Komen­ský”, kte­rou r. 1880 spo­luza­klá­dal. V ní nevy­ne­chal po celé půl­sto­le­tí jedi­nou schůzi a vět­ši­nu z nich obo­ha­til svý­mi pří­spěv­ky. Když se roku 1889 jed­no­ta roz­hod­la pořá­dat před­náš­ky i po okol­ních ves­ni­cích, byl Fučík v této čin­nos­ti vel­mi pil­ný a během násle­du­jí­cích 40 let obe­šel mno­ho obcí v okre­se, i za jeho hra­ni­ce­mi, se svý­mi před­náš­ka­mi. Minis­ter­stvo škol­ství mu za tuto prá­ci roku 1929 udě­li­lo uzná­ní.

 Roku 1884 se Bradlec­ká Lho­ta roz­hod­la posta­vit svou vlast­ní ško­lu. Povo­le­ní k odško­le­ní od Želez­ni­ce však dlou­ho nepři­chá­ze­lo a ani osob­ní depu­ta­ce před­sta­vi­te­lů obce v Pra­ze neby­la úspěš­ná. Josef Fučík teh­dy při­šel s návrhem, aby žádost Zem­ské škol­ské radě před­lo­žil pří­mo posla­nec Josef Mašek z Nové Vsi. Po jeho zása­hu byla žádost rych­le vyří­ze­na a začát­kem jara r. 1886 měla Lho­ta roz­hod­nu­tí o povo­le­ní zří­ze­ní ško­ly. Ško­la byla posta­ve­na vel­mi rych­le (za nece­lých pět měsí­ců) a ješ­tě rych­le­ji bylo roz­hod­nu­to o prv­ním uči­teli – Jose­fu Fučí­ko­vi.

 Do Lho­ty se při­stě­ho­val 3. 11. 1886 a hned dru­hý den začal vyu­čo­vat. Začát­ky byly těž­ké, neboť na ško­le prak­tic­ky nee­xis­to­va­ly učeb­ní pomůc­ky a 68 malých Lho­ťá­ků sedí­cích v lavi­cích v jedi­né tří­dě mu prá­ci zrov­na také neu­leh­či­lo. U dětí i u rodi­čů však záhy zís­kal při­ro­ze­nou auto­ri­tu, tak­že se Lho­tě takřka vyhnul vel­ký pro­blém teh­dej­ší­ho škol­ství – nepra­vi­del­né posí­lá­ní dětí do vyu­čo­vá­ní. Fučík aktiv­ně sdě­lo­val své poznatky z kan­tor­ské pro­fe­se na mno­ha dal­ších před­náš­kách pro uči­tel­stvo Semil­ska. Stá­vá se tak uzná­va­nou auto­ri­tou a dele­gá­tem na praž­ských schůzích. Ostat­ní akti­vi­ty, kte­ré Fučík vyví­jel, však nikdy neby­ly na úkor jeho hlav­ní pro­fe­se. O tom nej­lé­pe svěd­čí kro­ni­ka lho­tec­ké ško­ly (psa­ná od roku 1887). Kro­mě peč­li­vých zápi­sů sou­vi­se­jí­cích pří­mo se ško­lou může­me v kro­ni­ce nalézt celou his­to­rii čes­ké­ho škol­ství se zvlášt­ním při­hléd­nu­tím ke škol­ní­mu okre­su semil­ské­mu a k želez­nic­ké ško­le. Sepsá­na zde je i his­to­rie Lho­ty včet­ně nákre­su jejích his­to­ric­kých plán­ků a dějin kaž­dé used­los­ti. V kro­ni­ce jsou rov­něž popi­so­vá­ny udá­los­ti v obci tak podrob­ně, že při zalo­že­ní obec­ní kro­ni­ky slou­ži­ly Fučí­ko­vy zápi­sy jako jedi­ný spo­leh­li­vý zdroj infor­ma­cí a jsou do ní vlast­ně opsá­ny.

 Fučík nechtěl vzdě­lá­vat pou­ze děti, ale i ostat­ní oby­va­te­le. Pro­to se roku 1887 roz­hodl zalo­žit škol­ní i obec­ní kni­hov­nu. Aby zís­kal finanč­ní pro­střed­ky, uspo­řá­dal v led­nu zába­vu s vese­lý­mi výstu­py a pozval novo­ves­ké ochot­ní­ky k sehrá­ní dvou před­sta­ve­ní. K tak­to zís­ka­ným penězům při­dal své odmě­ny za čin­nost pro obec­ní úřad a knihov­ny moh­ly být zří­ze­ny. Sám do nich daro­val řadu knih a pře­svěd­čo­val zná­mé praž­ské nakla­da­te­le k zaslá­ní něko­li­ka výtis­ků zdar­ma. Knihov­na se utě­še­ně roz­růs­ta­la a brzo se v mno­ha ohle­dech sta­la nej­lep­ší v okre­se (počet knih na počet oby­va­tel, počet půj­če­ných knih na oso­bu ap.).

 Ihned se aktiv­ně zapo­jil i do čin­nos­ti obec­ní­ho úřa­du a od roku 1887 vedl jeho účty a písem­nou agen­du až do roku 1930 (s pře­stáv­kou mezi lety 1904–1908).

 Kon­cem 80. let zasí­lá své pří­spěv­ky pro­fe­so­ru Augustu Sed­láč­ko­vi do jeho pro­sla­ve­né­ho díla “Hra­dy, tvr­ze a zám­ky čes­ké” a píše “Obráz­ky z minu­los­ti města Lomni­ce před vál­kou tři­ce­ti­le­tou”. Roku 1889 zalo­žil ve škol­ní zahra­dě ovoc­nou škol­ku, z níž spo­lu s dět­mi malé strom­ky pře­sa­zo­val na obec­ní pozem­ky. Jeho záslu­hou se na “Zem­skou jubi­lej­ní výsta­vu” v Pra­ze roku 1891 dosta­ly slo­ho­vé prá­ce dětí z lho­tec­ké ško­ly.

 Roku 1892 při­ces­to­val na Lomnic­ko J. V. Šimák, poz­děj­ší pro­fe­sor Kar­lo­vy uni­ver­zi­ty, aby ješ­tě coby stu­dent sbí­ral mate­ri­ál pro “Ottův slov­ník nauč­ný”. Z Lomni­ce ho posla­li rov­nou do Lho­ty k Fučí­ko­vi. Šimák byl ohro­men roz­hle­dem a zna­lost­mi ven­kov­ské­ho uči­te­le nato­lik, že ho dopo­ru­čil pro­fe­so­ru Kalous­ko­vi, kte­rý sbí­ral mate­ri­ál k sel­ským ději­nám, sezná­mil ho s pro­fe­so­rem Čeň­kem Zíbr­tem, kte­rý vydá­val časo­pis “Čes­ký lid”, aby v něm mohl pub­li­ko­vat atd. Pra­ha tak obje­vi­la výbor­né­ho regi­o­nál­ní­ho his­to­ri­ka (ač bez vědec­ké­ho vzdě­lá­ní) v malé ves­nič­ce v Pod­kr­ko­no­ší…

 Sbor dob­ro­vol­ných hasi­čů vznikl na jeho popud ve Lho­tě r. 1894. Sám se stal jeho jed­na­te­lem a v této funk­ci vydr­žel po celých 30 let až do roku 1925. I do časo­pi­su “Čes­ký hasič” při­spí­val celou řadou člán­ků.

 Roku 1895 se v Pra­ze kona­la “Náro­do­pisná výsta­va čes­ko­slo­van­ská” a k této pří­le­ži­tos­ti nakres­lil Fučík na 50 map a plá­nů. Navíc zajis­til výro­bu mode­lu lho­tec­ké rych­ty a byl duchov­ním otcem celé expo­zi­ce Lomnic­ka. Mezi his­to­ri­ky byl již znám, a tak nad pra­cí kan­to­ra z ves­nic­ké jed­no­tříd­ky zůsta­la pře­kva­pe­na již jen šir­ší veřej­nost. Z výsta­vy si při­vezl uzná­ní (slov­ní i písem­ná) a i novi­ny (mj. “Svě­to­zor” a “Jičín­ský obzor”) kon­sta­to­va­ly, jak ves­nic­ký uči­tel pra­cu­je ve pro­spě­ch náro­da.

 Roku 1896 byla po sil­ných deš­tích vel­ká neú­ro­da a lho­teč­tí rol­ní­ci poz­dě požá­da­li o sní­že­ní pozem­ko­vé daně, a žádost jim byla tedy zamít­nu­ta. Fučík peč­li­vě sepsal všech­ny jejich ško­dy a na zákla­dě jeho pojed­ná­ní byla daň nako­nec oprav­du sní­že­na. Podob­ná situ­a­ce se opa­ko­va­la i v roce 1900, kdy se neu­ro­di­lo žito.

 V roce 1898 zemře­la jeho man­žel­ka Ele­o­no­ra, se kte­rou měl 6 dětí. O rok poz­dě­ji se zno­vu ože­nil, a to s Annou Čej­ko­vou ze Lho­ty. S ní měl dal­ších 11 dětí. Našel v ní nejen dobrou mat­ku svých potom­ků, ale i ženu, kte­rá měla plné pocho­pe­ní pro jeho prá­ci a vše­mož­ně ho v ní pod­po­ro­va­la. Sama se při všech sta­ros­tech o domác­nost ješ­tě sta­či­la při­pra­vit na zkouš­ky a sta­la se industri­ál­ní uči­tel­kou. Fučík tak měl klid­né záze­mí, kte­ré se pozi­tiv­ně pro­mítlo do jeho dal­ších čin­nos­tí. Tou dobou začí­ná pub­li­ko­vat i v “Časo­pi­se spo­leč­nos­ti sta­ro­žit­nos­tí čes­kých”. S novou chu­tí se pouš­tí také do sbí­rá­ní his­to­ric­kých úda­jů.

 Kon­cem roku 1899 ini­ci­o­val ve Lho­tě zalo­že­ní ochot­nic­ké­ho diva­del­ní­ho spol­ku a sám se stal jeho reži­sé­rem.

 Od r. 1901 se sta­vě­la v obec­ní režii sil­ni­ce ke Kyjům a veš­ke­rou agen­du včet­ně účtů a výplat vedl opět Fučík. Tak tomu ostat­ně bylo i u všech dal­ších obec­ních sta­veb (1901-kap­le, 1903-most u hos­po­dy, 1907-obec­ní hřbi­tov).

 V roce 1902 vydá­vá ilu­stro­va­ný “Adre­sář a krát­ký popis okre­su lomnic­ké­ho” a píše i čty­ři člán­ky do škol­ních číta­nek. Jičín­ská župa sla­vi­la 25 leté jubi­le­um a Fučík zpra­co­val její his­to­ric­kou sta­tis­ti­ku a nakres­lil její mapu. V násle­du­jí­cích letech kres­lí ješ­tě 4 mapy.

 Roku 1904 slo­žil ze star­ších dětí a dospě­lých pěvec­ký sbor, kte­rý se pra­vi­del­ně schá­zel kaž­dou nedě­li odpo­led­ne ve ško­le. Fučík učil zpí­vat hlav­ně lido­vé pís­ně, a to vět­ši­nou čtyřhlas­ně.

 V roce 1906 zalo­žil čte­nář­sko-diva­del­ní spo­lek “Havlí­ček”. I v něm se stal jed­na­te­lem. Téhož roku pub­li­ku­je řadu svých před­ná­šek v “Úřed­ních lis­tech” a píše 58 strán­ko­vý “Památ­ník hasič­ské župy jičín­ské”.

 I o vznik lho­tec­ké Kam­pe­lič­ky se Fučík zaslou­žil, a to roku 1910. Byl zvo­len před­se­dou dozor­čí rady a o rok poz­dě­ji se stal poklad­ní­kem. Tím byl až do své smr­ti, tedy téměř 20 let.

 Roku 1911 sla­vi­la naše ško­la již čtvrt-sto­le­tí. Fučík při této pří­le­ži­tos­ti vydá­vá vlast­ním nákla­dem “Památ­ník jed­no­tříd­ní ško­ly obec­né ve Lho­tě Bradlec­ké”.

 Vál­kou byla jeho čin­nost utlu­me­na (vedl ale např. apro­vi­sač­ní obec­ní účty), ale hned po ní na uči­tel­ské kon­fe­ren­ci 8.12. 1918 byl Fučík slav­nost­ně zvo­len jako zástup­ce vše­ho uči­tel­stva na Semil­sku. V květ­nu roku 1921 je zvo­len do rady star­ších církve čes­ko­slo­ven­ské.

 Od roku 1920 do roku 1925 vychá­zel vlas­ti­věd­ný sbor­ní­ček “Lomnic­ko n. Pop.”. Vydá­va­la ho jed­no­ta “Komen­ský” a Fučík byl jeho redak­to­rem. Sám do něho při­spí­val vel­kým množ­stvím člán­ků pře­de­vším z his­to­rie regi­o­nu (“Vznik a vývoj obcí”, “His­to­rie diva­del na Lomnic­ku” ap.). O sbor­níč­ku se s uzná­ním vyja­d­řo­va­li i pražští pro­fe­so­ři, kte­ří oce­ňo­va­li jeho vyvá­že­ný obsah a pří­nos míst­ním oby­va­te­lům.

 Josef Fučík sbí­ral po 46 let infor­ma­ce o his­to­rii naše­ho okre­su. Vypi­so­val si z mat­rik, navště­vo­val růz­né archi­vy (mj. hru­bo­skal­ský, sych­rov­ský, jičín­ský, semil­ský), stu­do­val staré zápi­sy a kro­ni­ky, urbá­ře, regis­tra­tu­ry atd. Část tak­to zís­ka­né­ho mate­ri­á­lu pou­ží­val do svých člán­ků, bro­žu­rek a před­ná­šek. Již během redi­go­vá­ní “Sbor­níč­ku” pře­mýš­lel o uce­le­ném vydá­ní své celo­ži­vot­ní prá­ce. I lidé v jeho oko­lí ho k tomu tla­či­li, neboť Fučí­ko­vi se blí­žil sed­mý kří­žek, což začí­na­lo být vidět i na jeho ruko­pi­su. On sám se chtěl do roz­sáh­lé­ho díla, kte­ré pojme­no­val “Popis a ději­ny okre­su”, pus­tit. Prá­ce na sbor­níč­ku však spo­ly­ka­la vel­kou část jeho vol­né­ho času. Pro­to na zase­dá­ní v lomnic­kém diva­del­ním sálu u Pod­lip­ných v červ­nu 1925, kam se sešli před­sta­vi­te­lé kul­tur­ní­ho Živo­ta Semil­ska, ozná­mil záměr svůj a jed­no­ty “Komen­ský”, pře­ru­šit vydá­vá­ní sbor­níč­ku na dobu, kdy budou vychá­zet seši­ty “Popis a ději­ny okre­su”. Fučík si sta­no­vil osno­vu, pod­le kte­ré chtěl svou prá­ci vydat, tak­to:
I.díl – Popis okre­su po strán­ce země­pis­né, pří­ro­do­pis­né, náro­do­pis­né, demo­gra­fic­ké ap. (8 seši­tů)
II.díl – Ději­ny celé­ho okre­su – cír­kev­ní, váleč­né, pod­dan­ské, ději­ny pan­ství lomnic­ké­ho a města Lomni­ce (8 seši­tů)
III.díl – Ději­ny mimo­o­kres­ních obcí v okol­ních pan­stvích (8 seši­tů)
IV.díl – His­to­ric­ký mís­to­pis Lomnic­ka (8 svaz­ků, 52 seši­tů)
1.svazek – Lomni­ce měs­to, Dole­ní a Sta­rá Lomni­ce (8 seši­tů)
2.svazek- Žele­chy, Stru­ži­nec, Nové Dvo­ry, Tuhaň, Žlá­bek (7 seši­tů)
3.svazek- Bitou­chov, Kotel­sko, Rvá­čov, Košov, Chlum (4 seši­ty)
4.svazek- Nová Ves (5 seši­tů)
5.svazek – Bělá, Libštát, Oleš­ni­ce Koš­ťál­ská, Syře­nov (10 seši­tů)
6.svazek – Hole­ni­ce, Jíva­ny, Kněž­ni­ce, Libuň (6 seši­tů)
7.svazek – Vese­lí, Tato­bi­ta, Žer­nov (7 seši­tů)
8. sva­zek – Cid­li­na, Lho­ta Bradlec­ká, Kyje, Plouž­ni­ce, Žďár, Oujezd­ce (5 seši­tů)

 Fučík hod­lal vydá­vat zhru­ba 12 seši­tů roč­ně. To zna­me­ná, že celý pro­gram by trval nece­lých 7 let. Prv­ní sešit vyšel roku 1927 a je tedy zřej­mé, že Josef Fučík nesta­čil, bohu­žel, své život­ní dílo dokon­čit. Ze své­ho pro­gra­mu sta­čil napsat pou­ze 1., 4. a 8. sva­zek, a část “Syře­nov” z 5. svaz­ku “His­to­ric­ké­ho mís­to­pi­su Lomnic­ka”. Ostat­ní zůsta­lo v črtech a poznám­kách, ve kte­rých se dovedl ori­en­to­vat jen on sám.

 Ale ani vyso­ký věk a časo­vá zane­prázd­ně­nost při vydá­vá­ní “His­to­ric­ké­ho mís­to­pi­su” neza­brá­ni­ly Fučí­ko­vi v prá­ci pro Lho­tu. V roce 1926 ini­ci­o­val posta­ve­ní pomní­ku obě­tem I. svě­to­vé vál­ky. Jeho slav­nost­ní odha­le­ní bylo vel­kou kul­tur­ní udá­los­tí pro širo­ké oko­lí. V roce 1928 zjiš­ťo­val po okol­ních obcích mož­nost zave­de­ní elek­tric­ké ener­gie. Úspěš­ně vyjed­ná­val i v Pra­ze a se Sva­zem výcho­do­čes­kých elek­trá­ren v Hrad­ci Krá­lo­vé. Násled­ně byl zvo­len před­se­dou elek­trá­ren­ské­ho druž­stva. O rok poz­dě­ji pro­bu­dil k čin­nos­ti spo­lek “Havlí­ček”, kte­rý setr­vá­val od kon­ce vál­ky prak­tic­ky v letar­gii. Až do své smr­ti navště­vo­val pil­ně schůze všech obec­ních spol­ků a aktiv­ně se účast­nil jejich jed­ná­ní, pořá­dal diva­dla a dal­ší kul­tur­ní akce atd.

 Na tak­to malém pro­sto­ru není mož­né obsáh­nout celou Fučí­ko­vu čin­nost. Ale i ten­to výčet uka­zu­je, jaký ohrom­ný kus prá­ce vyko­nal pro celý lomnic­ký regi­on. (Pamět­ní deska na lho­tec­ké ško­le)

(pře­vza­to se sou­hla­sem z inter­ne­to­vých strá­nek Bradlec­ké Lho­ty)