MuDr. František Cyril Kampelík

(Jos.J.Fučík)Pod Syře­no­vem ve stí­nu lesů kum­bur­ských vysta­věn byl r. 1787 mlýn o jed­nom slo­že­ní a zapsán Jiří­mu Hadin­co­vi, synu mly­ná­ře z Ous­tí, za 500 zl. rýn. V násle­du­jí­cích 17 letech vystří­da­lo se tu 6 drži­te­lů, snad pro­to, že na malém poto­ce mlýn málo vyná­šel. Posled­ní vlast­ník Josef Jiří­ček Kalen­ský kou­pil ten mlýn za 4200 zla­tých rýn­ských a 10.září 1804 pro­dal opět man­že­lům Fran­tiš­ku a Jose­fě Kam­pe­lí­ko­vým (Cam­pr­lí­ko­vým) za 6000 zl. rýn. Ti již po roce 3.listopadu 1805 pro­da­li mlýn man­že­lům Tobi­ášo­vi a Alž­bě­tě Ned­víd­ko­vým rov­něž za 6000 zl. rýn.

 V tom­to mlýně č.d. 54 naro­dil se mly­ná­ři Fr. Kam­pe­lí­ko­vi (Cam­pr­lí­ko­vi) a jeho man­žel­ce Jose­fě, dce­ři mly­ná­ře J. Dlou­hé­ho z Chlu­mu (u Hořic?) dne 28.června 1805 syn Fran­ti­šek. Pokřtěn byl téhož dne fará­řem v Nové Vsi Janem Mif­kem. Kmo­trem byl Ignác Knap a Fran­tiš­ka, man­žel­ka Fr. Radim­ské­ho. Odkud byli kmo­t­ři, neu­vá­dí se , ale Radim­ská byla nej­spí­še ze Syře­no­va, čís­lo domu 51. Dru­hé svo­je jmé­no Cyril při­jal Kam­pe­lík poz­dě­ji jako uvě­do­mě­lý čes­ký spi­so­va­tel.

Mla­dý Kam­pe­lík stu­do­val prv­ních 6 gym­nasi­ál­ních tříd v Jičí­ně r. 1819–24, kde půso­bil naň jme­no­vi­tě prof. Fr. Šír, potom se ode­bral na poly­tech­ni­ku do Víd­ně a do Pra­hy. Pro hmot­ný nedo­sta­tek pře­ru­šil stu­die, ode­šel do Plaňan, kde vyu­čo­val děti, načež r. 1831 nejšle­chet­něj­ší úmysly uved­ly ho na boho­slo­vec­ké stu­di­um do Brna. Záslu­hy, kte­rých si zde dobyl o národ­ní pro­bu­ze­ní sou­dru­hů v semi­ná­ři, vyko­ře­ně­ní před­sud­ků a pode­zří­vá­ní snah čes­kých, zůsta­ly mu nepo­pí­ra­tel­né. Kollár věno­val Kam­pe­lí­ko­vi ku cti 73. zněl­ku ve “Slá­vy dce­ři.” Vnitř­ní nespo­ko­je­nost a oso­čo­vá­ní nej­po­cti­věj­ších snah při­nu­ti­ly Kam­pe­lí­ka opus­tit semi­nář. R. 1836 zno­va ode­šel do Víd­ně stu­do­vat lékař­ství. Vystu­po­val tu bez­o­hled­ně a ráz­ně ve smě­ru vlas­te­nec­kém., byl roku 1840 uvěz­něn a vyšet­řo­ván, ale opět pro­puš­těn. Dosáh­nuv dok­to­rá­tu, usa­dil se v Lito­myšli, potom v Pra­ze a ve Mše­ně. Byl též poli­tic­ky čin­ným. Před památ­ný­mi let­ni­ce­mi r 1848 byl v Pra­ze vůd­cem pověst­ných teh­dy tis­ka­řů, účast­nil se slo­van­ské­ho sjez­du a měl pro­to mno­ho nepří­jem­nos­tí. Na to půso­bil jako lékař v růz­ných měs­tech, potom v Kuk­le­nách u Hrad­ce Krá­lo­vé a Lib­ča­nech, odkud se pod­pi­so­val také Lib­čan­ský; potom usa­dil se opět roku 1860 v Kuk­le­nách, kde 8.června 1872 zemřel.

 Byl hor­li­vým spi­so­va­te­lem. Ve spi­sech svých horo­val pro ideu slo­van­skou, zvláš­tě usi­lo­vat o užší spo­je­ní Mora­va­nů a Slo­vá­ků s Čechy. Sepsal a vydal : Část­ky čes­ko­slo­van­ské­ho jazy­ka, Čecho­slo­van, Duch ústa­vy vůbec, Fran­kli­no­va poklad­ni­ce, Krá­sa a výbor­nost čes­ko­slov. jazy­ka. pra­vo­pis čs. řeči, Stav Rakous­ka, Obra­na česk. jazy­ka pro­ti utr­ha­čům a odpůr­cům. Pán a stroj býv. minis­ter­ské vlá­dy (1848), Prá­va naší řeči a národ­nos­ti, Důle­ži­té člán­ky občan­ské víry v čes­ko­slov. vlas­tech a mno­hé jiné. Roku 1868 začal vydá­vat rol­nic­ko-prů­mys­lo­vý list Pře­mysl, jenž však záhy zanikl. V posled­ní době obí­ral se pol­ně otáz­kou děl­nic­kou a psal čas­to do Děl­ní­ka a Děl­nic­kých novin.

 V němec­kém Porýn­sku sta­rosta ve Fla­m­mer­s­fel­du B. Rai­f­fe­i­sen v letech šede­sá­tých jal se dle hesla “Jeden za všec­ky a všich­ni za jed­no­ho” zaklá­dat ves­nic­ké zálož­ny. V téže době u nás v Čechách Kam­pe­lík prv­ní pojal myš­len­ku své­po­moc­né­ho sdru­žo­vá­ní lidu ven­kov­ské­ho. Jeho hes­lem bylo: Co jed­no­mu nemož­no, všem dohro­ma­dy snad­no. Nej­vět­ší záslu­hu v té pří­či­ně zjed­nal si roku 1861 vydá­ním spi­su Spo­ři­tel­ny po far­ských kola­tu­rách orbě a řemeslu ze sví­ze­lů pomo­hou. V tom­to spi­se ulo­žil své rady o zři­zo­vá­ní a čin­nos­ti ven­kov­ských zálo­žen. Zása­dy zde vyslo­ve­né jsou tytéž, na kte­rých nyněj­ší “Kam­pe­lič­ky” jsou zbu­do­vá­ny, totiž: malý obvod, vzá­jem­né a soli­dár­ní ruče­ní čle­nů, vlast­ní samo­sprá­va, povzne­se­ní a posí­le­ní ven­ko­va.

 Jest lito­va­ti, že již r. 1861 zása­dy Kam­pe­lí­ko­vy nena­šly na ven­ko­vě poro­zu­mě­ní. Co bla­ho­dár­né prá­ce vyko­ná­no býti mohlo za uply­nu­lých 45 let (1861–1905) na drá­ze své­po­mo­ci a kolik dob­ro­di­ní moh­ly ves­nic­ké zálož­ny vlast­ní silou a z vlast­ních pro­střed­ků poskyt­nou­ti naše­mu ven­ko­vu!